Deník pro mého psa

Společnost mě nedávno zařadila do kategorie vyššího středního věku a začínám blbnout.

Není divu, protože jsem před deseti lety opustila hřejivou náruč Matičky měst a přestěhovala se do osady. Původně jsem se domnívala, že se jedná o příměstskou vesnici. Brzy jsem zjistila, že má skutečně status osady, nikoliv vesnice. Mimo to, že zde neexistuje žádný úřad (což se přežít dá), neexistoval tu donedávna ani žádný obchod, ani hospoda (což se přežít nedá). Opustila jsem své přátelé a známé, dala vale večírkům, kinům a divadlům a vrhla se na zahrádkaření.  Jestli něco způsobuje bleskový úbytek šedé kůry mozkové, jak říkával slavný detektiv Hercule Poirot, je to naše vesnice. Celodenní komunikace s okolím se vejde do několika frází. Při sekání trávy toho také moc nenamluvíte. Maximálně pokáráte psa, že se vyvenčil doprostřed trávníku jen co jste to předchozí odnesla do odpadu. Tolik k vysvětlení mého puzení psát. Abych úplně nezblbla.