Koupíme si psa

Poté, co nás během jednoho roku v požehnaných 16ti a 17ti letech navždy opustili naši byťáci Kolin a Andulka, jsme se rozhodli pořídit poslednímu cotonkovi společnost. Cotonci jsou psíci veselí, hraví a mazliví a po skonu svých rodičů se z Bárta stal pejsek smutný a ustrašený. Na druhou stanu se mi nechtělo pořizovat do osady bez chodníků a silnic dalšího dlouhostrstého byťáka. Volba padla na chodského psa. Tedy fenu. Vzhled německého ovčáka, povaha nevinného dítěte. Tak jsem si vysnila svou princezničku. Napohled respekt, povahou miláček.

První setkání proběhlo virtuálně. Sedm fotek, sedm stejných štěňat odlišených pouze barevnými obojky. Sedm přiblblých obličejíčků s výrazem bláznova štěstí. Vybrali jsme dva a rozhodli se vydat na průzkum bojem. Do Úštěka. Skutečně do Úštěka. Že by varování?

V Úštěku nás přivítal řev černého ďábla, ze kterého se vyklubala matka štěňat. Podle zkušeností s mou fenkou Adulkou jsem byla velmi ostražitá a čekala všechno možné kolem ochrany štěňat. Na co jsem nebyla připravená - že mi novopečená psí mamina vrazí do ruky tenisák a své potomstvo nám naprosto vydá v šanc. Mezi tím, co jsme s manželem a dcerou střídavě házeli míčkem a snažili jsme si vybrat tu pravou štěnici, chovatel nás zahrnul spoustou informací. K mému překvapení nebyli moc o krmení a péči o štěně. Spíš to vypadalo jako bychom si chtěli vzít z ústavu postižené dítě. „ Nenechávejte nikde ležet nářadí. Když bude kousat železo, obrousí si zuby. Zamykejte. Neignorujte jí. Jak se naučí se nějakou pitomost, nejde to vrátit." Tenkrát jsem se divila. Byla to ale Slova Prorokova.