Ádoušek
Álu jsem překřtila na Adélku. Čili Ádu. Ádoušek je ledová královna. Narozdíl od Elly, která má srdce na dlani, Ádouškovu přízeň si jeden musí vydobýt.
Někdy to jde, jindy ani náhodou. Uznává jedinou Pozitivní motivaci a tou je míček. Cvičák studovala se sebezapřením a byla ochotna tak činit jen za doprovodu mého muže. Občas ho odměnila tím, že z jeho rukou přijala po delším váhání pamlsek. Obecně by se dalo říct, že měla s jeho výcvikem úspěch. Ale jen do doby, než si vymknul kotník. Ukazoval jí jak skáče přes překážky. Na cvičák už se nevrátil.
Od své maminky se Áda naučila následující:
- jakákoliv vodní plocha je dobrá k máchání
- kadit se musí zásadně pod sušák s prádlem
- každý plastový rozstřikovač se dá demontovat a sežrat
- slepice a králíky v jejich teritoriu nevraždíme, ale počkáme si až nedopatřením překročí pomyslnou demarkační čáru
Přes tyto handicapy Adélku milujeme. Na druhou stranu, moje nejčastější výtka k jejímu chování k vlastní matce zněla: " Počkej ty mrcho, až budeš mít svoje štěňata! To ti všechno vrátěj!"
A dospěla nám holčička do věku tří let. I bylo rozhodnuto, že je čas na uchovnění. Dopřát jí trochu toho peklíčka mateřství.
Ženich byl vybrán mladý, krásný, plný sil a povahově milý. Též ale nesmlouvavý a vyžadující respekt. Už během první schůzky naše zlatíčko odkázal do patřičných mezí a ukázal jí, kde je její místo. Psice z toho byla v naprostém šoku. Při další schůzce byla ta nejpřátelštější fenka široko daleko. I když - setkání proběhlo u opuštěného lomu v poli, několik kilometrů od nejbližšího obydlí. :-)
