Já

Táhne mi na ...sát a cítím se jako Děd Vševěd. Ráno se budím jako miminko, posadím se na posteli a zkouším první krůčky. V poledne jsem mladice, poobědě postupně vadnu a večer lezu do peřin coby stařena. Nesnáším pozdní podzim a zimu, miluju jaro a léto. Ač znamení ohnivé, zbožňuju vodu, cachtání a plavání. To je taky jeden se dvou sportů, na který jsem ochotna vynaložit nějakou energii.

Celkově jsem sportuvzdorná. Celý svůj život nechápu sportovce, i když se o to usilovně snažím. Několikrát jsem se ptala mého švagra, proč proboha musí vyjet na Sněžku na kole, místo aby jel lanovkou jako slušný člověk. Odpověď zněla, že prý má úžasný pocit. Ptala jsem se sestry, proč jezdí celý den  na lyžích nahoru a dolu z kopce, až má křeče v nohou. Taky mluvila o tom pocitu. I můj manžel má prý úžasný pocit, když zvládne ujet na kole šedesát kilometrů a neumře. Párkrát jsem se s nimi také pokusila o nějaký sportovní výkon, ale jejich pocity jsem rozhodně nezažila. Většinou jsem byla odporně zpocená, páchla jsem, chtělo se mi zvracet a jediný opravdu silný pocit byl, že jsem já kráva měla zůstat doma. Pochopila jsem, že sportovci jsou kategorie lidí, kteří jsou závislí na pocitu nesmrtelnosti. Úmyslně své síly vybičují na hranici možností a když při tom neumřou, jsou šťastní. Někteří při tom umřou.

Druhým sportem - dá-li se to sportem nazvat - je kynologie. Teprve na vesnici jsem si pořídila chodské psy. Tedy spíš psice. Choďák oprvdu není plemeno pro lenocha. Prochodíme les křížem krážem, jezdíme na kole, navštěvujeme cvičák. A heslo "Sportem k trvalé invaliditě" platí i tady. Po půl roce vlastnictví Elišky jsem si uhnala tenisový loket, respektive rameno. Zánět z námahy od házení aportků. Odmítám používat vrhač balónků. Pes musí vyvinout vyšší sprintovou rychlost na velkou dálku a víc zatěžuje klouby. Raději  tedy házím klacky a šišky. Tím zas zatěžuji klouby já. Asi si nevyberete.